24 H na Kladně

31.07.2012 00:47

21.-22.7.2012 - 24 hodin na Kladně. Nechtělo se mně tam, kdybych to neměla předplacené, tak nejedu. Původně jsem uvažovala o 48 H, ale někdy v červnu jsem se dozvěděla, že je třeba obhájit mou nominaci na MS/ME v Katovicích, co bude začátkem září.  Dobrá, tak ne 48, ale „jen“ 24. Tenhle závod měl být Mistrovstvím Ceské republiky. Na Moravském ultramaratonu (7 x 43 km) jsem si při posledním maratonu pěkně natloukla, neběhala jsem pár dní a pak jen velmi opatrně. Potom jsem byla s klukama na návštěvě u maminky a tatínka, nechala se trochu rozmazlovat a vykrmovat. Za 14 dní jsem měla v nohách jen 35 km a necítila jsem se zrovna připravená na mistrovství.

Nicméně jsem byla u Soni a nechala si spravit a zatejpovat záda, navíc jsem vyfasovala tejp a radu, jak si zatejpovat tříslo a částečně sval na stehně. Tam mne bolelo už hodně dlouho a nějak to nechtělo přestat, i když Sona dělala, co mohla. Ve čtvrtek večer po srovnávání jsem se skoro nemohla hýbat, ale to je úplně normální a během pátku to odeznělo. Co s sebou na 24 hodin už mám v malíčku, pro tentokrát jsem vzala větší počet gelů, 2 energetické tyčinky, carbonexy a taky kus eidamu a celozrnnou housku, však ono se to bude hodit. Taky svojí kolu (bez bublinek) a magnézii (taky bez bublinek). Karimatku, spacák, ale doufala jsem, že je nebudu potřebovat. Poučená lonským šíleným a nekonečným deštěm při 48-hodinovce víc oblečení, dvě bundy a pláštěnku. Kardinální otázkou byly boty, když jsem zvládla v inovejtech 7 etap Moravského ultramaratonu, tak zvládnou určitě alespon 100 km na 24 H. Jako záložní jsem vzala New Balance 846, v kterých jsem běhávala ultra dřív. Měla jsem domluvený odvoz autem přímo z Cerného Mostu, tak to bylo moc fajn, že jsem nemusela tahat zavazadla autobusem a pak ještě pěšky po Kladně. Na Sletišti běhali nebo spíš chodili 48hodinovkáři, všechno bylo jako obvykle. Jen hala, kde bývá zázemí, byla zavřená. Každý běžec mívá tradičně kousek stolu a židli pod plachtou, ale na rozložení karimatky, spacáku a většího zázemí jsme se museli přesunout před bránu Sletiště do jiné haly a gymnastického sálu. Přestávky jsem neplánovala, ale pro jistotu jsem si tam ležení rozložila. Nechala jsem tam většinu věcí na převlečení, zbytek jsem měla v menší tašce (vč. náhradních bot) a tu jsem si dala pod plachtu u trati. Ještě před startem mne přeměřovali, vážili a jela jsem autem do kladenské nemocnice na odběr krve, byla jsem totiž součástí výzkumu podobně jako loni při Moravském ultramaratonu. Měli jsme vyplnit spoustu dotazníků a zaznamenávat si co a kolik sníme, či vypijeme, také co vyčůráme atd. atd. Z analýzy výsledků by mělo vypadnout, jak ultravytvalostní výkon ovlivnuje lidské tělo a další parametry, např. motivace ultramaratonců, proč to vlastně podstupují a dělají. Jsem celkem skeptik, co se týče interpretace a využití výsledků, ale měli bychom dostat do mailu rozbor krve před a po závodě, to mne z toho zajímalo nejvíc a pro to jsem do toho šla. Po trati pomalu kroužili 48hodinovkáři a my se ve 12:00 přidali. Pravda, zatím jsme to točili podstatně rychleji než oni. Tentokrát jsem si dávala velký pozor a snažila se počítat kolik kol dávám do hodiny. Při každém průběhu kolem stanu počítačů koleček jsem mávla na svou „počítačku“ a čekala na její reakci, abych náhodou o nějaké to kolo nepřišla. Kilometry se totiž na tabuli objevují až za nějaký čas (třeba až za 5 hodin od začátku závodu), takže závodník mnohdy jen odhaduje, jak je na tom a kdo je před ním nebo za ním. Věděla jsem, že když budu chtít atakovat svůj osobní rekord a snažit se o 180 km musím dávat v průměru něco mezi osmi až sedmi kilometry v hodině. Na Kladně naštěstí okruh měří přesně 1 km, takže je počítání jednodušší. První a druhou hodinu to vypadalo dobře, to se mně dařilo držet 9-10 kol za hodinu, pak už to bylo o maličko pomalejší, ale stále „nad plán“. Kdo mne zná, tak ví, že nejsem příznivec nějakého zadržovaného běhání a šetření sil „na potom“, zase jsem ale nechtěla tlačit na pilu za každou cenu. Počasí nám přálo, nebylo moc teplo a občas se přehnala nějaká ta přeprška. Občerstvovala jsem jen trochu a víceméně pravidelně, nějak jsem to nepřeháněla, vždycky jsem si to zapsala nějakou zkratkou do seznamu kvůli výzkumu. Mety maratonu jsem dosáhla za 4 hodiny a 24 minut, za 6 hodin (6:02) jsem měla naběháno 56 km, stále to bylo dobré, s nadějí na očekávaný výsledek. Kolem mne běhali ostatní běžci, občas jsme prohodili pár slov, měla jsem radost, že je tu Míša Dimitriadu, naše nejlepší ultraběžkyně. Nebylo totiž jisté, jestli poběží a ona sama se rozhodla úplně na poslední chvíli. 48hodinovkáři stále chodili kolem, málokdy někdo udělal rychlejší krok, člověk má při takovýhle závodech celkem dost času na přemýšlení a na různé úvahy. Takže jedna z nich - hned tak asi 48 H nepoběžím, nejdřív je potřeba se naučit běhat 24 H a pak ten další den „přidat“ co nejvíc km půjde...to je asi jediná strategie pro mne a pro většinu závodníků, protože běžet špičkově celých 48 H, to umí jen ti nejlepší na světě. Ještě že jsem se dala jen na 24 H a ne na těch 48, jak jsem měla původně v plánu. Počasí se změnilo, někdy kolem půl šesté (nebo tak nějak) se občasný déšt změnil na trvalý. Já si okamžitě vzpomněla na minulý rok, kdy nám pršelo souvisle skoro 36 hodin při 48 H, snad se ta hrůza nebude opakovat! Vytáhla jsem slabou bundu, měla být údajně nepromokavá, zároven prodyšná, taky byla podle těch údajných vlastností drahá. Za chvíli jsem byla mokrá jako myš, zatím mně to nevadilo, bylo mně celkem príma, energie bylo dost. Kolem osmé hodiny večer jsem se přioblékla, pod mokré tričko jsem si natáhla suché triko s dl. rukávem, na to ještě tu „nepromokavou“ bundičku. Běžeckou sukýnku (měla premiéru) jsem vyměnila za tříčtvrteční elastáky, taky jsem vyměnila ponožky. Zdálo se mně, že nějak zpomaluju. Chtělo by to vzpruhu, už před tím jsem  postupně snědla pár svých energetických gelů, ale zdálo se mně, že to moc nepomáhá. Tak jsem si vzala ampuli guarany a vypila jí najednou...to jsem asi neměla dělat. Jelikož asi tak za hodinu až hodinu a půl jsem si chtěla vzít trochu zeleninové polévky, byla dost horká a já, jak jsem jí trochu odpila, tak se mně najednou rozbouchalo srdce jako splašené. Musela jsem zastavit, jako kdybych dostala najednou ránu. Vyděsilo mne to, nejdřív mne totiž souvislost s guaranou ani nenapadla. Začala jsem běhat trochu opatrněji a v hlavě mně zase začalo šrotovat, jestli vůbec dělám dobře, že běhám ultra atd., že to asi zrovna neprospívá mému zdraví se takhle přepínat. Už jsem moc chtěla mít stovku, ale nějak mně to přestávalo jít, žaludek stávkoval, jakoby pálil a já ani neměla na žádné jídlo chut. V myšlenkách jsem se vracela do Brive, na MS v běhu na 24 H v r. 2010, tam jsem zažívala obdobné stavy, ze kterých jsem se už bohužel nedokázala dostat. Tak takhle to snad letos dopadnout nemůže...Taky se mně zdálo, že se mně v inovejtech běhá nějak hůř, třeba by to chtělo přezout boty? Každopádně počkám, až budu mít 100 km. Na občerstvovačce jsem se snažila najít jídlo, které by mně trošku chutnalo, naštěstí tam měli koláč s tvarohem, tak jsem si občas zobla malý čtvereček a zapíjela to čajem na žaludek nebo mátovým čajem. Něco před půlnocí se otočil směr běhu a cca 15 minut po půlnoci jsem dosáhla 100 km. Sla jsem si převléknout ponožky, namazat nohy vazelínou a změnit boty. Pořád jsem doufala v nějaký zázrak, že se to změní, zlepší a že mně to zas poběží  podle plánu. Ale bohužel v New Balancech se mně běhalo ještě hůř, chodilo se v nich tedy krásně, ale jen 5 km za hodinu, tak to by tedy nešlo. Vydržela jsem to takhle cca 2 hodiny, pak jsem si řekla tak takhle ne, musíš s tím něco dělat. Opět jsem si nazula inovejty a nechala si je až do konce. Taky jsem si začala uždibovat ze svého sýra a ze své celozrnné housky, vždy malý kousek a ono to pomohlo...žaludek se mně začínal srovnávat a síla se vrátila. Byla mně zima, ale všechno další oblečení jsem měla v hale a ta byla moc daleko, nechtělo se mně do ní jít, už tak jsem měla velkou časovou ztrátu. Ještě jsem přihodila pláštěnku, ta izolovala, i když jsem byla úplně promočená. Míša byla na špici první, druhá v pořadí Němka Heike a pak já. Heike si šla na chvíli odpočinout, seděla na židličce a pospávala. Už jsem tušila, že 180 km opět nepadne, ale chtěla jsem zaběhnout alespon co nejvíc km. Dávala jsem si postupné cíle, kdyby to bylo aspon 161 km (100  mil). Začala jsem běhat o něco rychleji, vzala jsem si gel a ten zabral, Heike mne sledovala, když jsem měla o 1 km mín než ona, tak se zvedla a začala znovu běhat. Za mnou na 4. místě byla Markéta Gruberová, byla to její 1.24H a šla dokonce spát, ale je mladá a ambiciozní, tak by mne mohla možná dostihnout, protože bude určitě běhat rychleji než já. Nešlo ani tak o výsledek v samotném závodu, ale o nominaci na MS. Můj lonský výkon na 24 H byl 168 km (běženo v rámci 48 H), Renatka Horáková měla něco přes 171 km (lonská mistryně CR) a Míša byla a je jasná jednička. Chtělo to tedy, abych ted zaběhla lepší výkon než Renatka loni, takže minimálně 172 km a byla „dvojkou“ na MS. Tohle byla moje motivace a můj pohon. Heike se chudák bála, že honím jí. Do konce 24 H zbývalo už jen pár hodin (bohužel), takže jsem to mohla rozjet podle svého. Kolena už bolela jako čert. Začala tedy bolet o dost později (proto běhám v inovejtech), ale chce to běhat, co nejvíce přes přední část chodidla a co nejrychleji, to však není v poslední čtvrtině 24 H moc možné. Takže jsem stáhla kalhoty, namazala kolena fastumgelem, chvíli počkala, až to zaschlo, natáhla kalhoty a běhala rychle, co to šlo. Někdy ráno daly ženské na občerstvovačku palačinky, na ty jsem se těšila celou dobu. Pak jsem ještě každé 3. kolo kousala do energetické tyčinky od Inkosporu, zapíjela kolou a prokládala pár hlty kafe. Zvedající se rovinku kolem záchodů jsem vždy rychle šla (přece nebudu běhat „do kopce“), a z nejvyššího bodu jsem to rozběhla, co nejrychleji to šlo, je tam opět taková pěkná a dlouhá rovinka, a když to šlo, vydržela jsem běžet až k občerstvovačce nebo k počítačům koleček. A zase rychle do kopečku a co nejrychleji po rovince, občas promazat kolena fastumgelem. Tak meta 161 km za mnou, jdu na svůj výkon na Kladně (zatím jsem tady dala nejvíc 168 km), pak na Renatku (171 km) a ještě kousek přidat! Zdálo se mně, že mně nepřipočítali 1 kolo, už držím pytlíček s číslem (ten se pokládá na zem při závěrečném signálu, že je konec), tak honem, at dám ještě to jedno kolo. Povedlo se a navíc se to moje ztracené kolo zase našlo (zapomněli ho připočítat). Většina se snaží běžet, co nejrychleji může, to je v závěru běžné...je to takový rituál a bez toho by to nebylo snad ani ono. Závěrečný signál – uběhla jsem celkem 174 km a pár metrů k tomu, celkově 3. místo za Míšou a Heike a 2. místo na MCR (za Míšou). Jsem podruhé vicemistryně (poprvé v r.2007), 180 km nebylo dosaženo, opět chyběl malý kousek (tak hodina navíc), ale je to zatím můj nejlepší výkon na Kladně, navíc za hodně nepříjemného počasí, protože pršelo v kuse víc jak 14 hodin.

O vyhlášení jsem přišla, jelikož jsme opět jeli do kladenské nemocnice na odběr krve kvůli výzkumu. Naštěstí pak ještě vyhlašovali MCR a já dostala od Dana Orálka tu malou zaslouženou medaili od Ceského atletického svazu. A jedu na MS/ME v Katovicích.

 

Kontakt

ultra-mapo

potmart@seznam.cz

Vyhledávání

TRANSE GAULE 2010

 

Děkuju za podporu:

mami+tati

Ing.Josef Pavlík

Tomák 1967

Ing.Petr Potužák - projektová kancelář, IČ 61763659, T.G.Masaryka 132, 357 33 Loket

specialista na výrobu a vývoj funkčních sportovních ponožek

http://web.lasting.eu/cs/

 

 

                                                                    

 

 

 Kam se chystám?