2. etapa EKUT

18.12.2014 09:17

21.-23.11.2014 - Loučení s turistickým rokem, 2. etapa EKUT, 116 km (5 300 m přev.+) já za 34:05:46

 

 

trasa na cykloserveru: 

www.cykloserver.cz/tipy-na-vylety/detail/?d=140968&akey=4319c6036f09e47b63fc9003f115c02b

www.cykloserver.cz/tipy-na-vylety/detail/?d=140953&akey=dbf24082c23b8528788214fdbe30f3d4

 

Pár hodin jsem opravdu spala, po probuzení jsem měla i takový pocit. To se mně povedlo prvně, že jsem mezi 1. a 2. etapou Loučení usnula, asi ten prášek na spaní. Trochu jsem se bála, aby nefungoval dál, abych nebyla ospalá, unavená, ale zdálo se, že je to v pořádku.

Nechtěla jsem krámovat v malé tělocvičně – ložnici, tak jsem se zase se všemi věcmi přestěhovala do té vedlejší, velké. Tam však byla aktuálně také ložnice. Snažila jsem se být, co nejvíce potichu, ale věci na další etapu si prostě připravit musím. Do batůžku jsem přidala další sušenky, dolila vodu do flašek atd. Převlékat do jiných věcí se mně ale nechtělo, povyměňovala jsem jen něco (třeba ponožky). Start měl být sice ve 22:00 a v Ústí, ale o kus dál od střediska Apollo. Hromadně jsme se tam přesunuli, stihla jsem si odskočit do stínu a za pár minut bylo odstartováno. Kousek městem, 1. čipová kontrola (Olšinky, 2,9 km), já za 24:46. A hrr směrem nahoru na Vysoký Ostrý. Tady někde jsem se míjela s udýchanou Eliškou, nejdříve byla za mnou, pak chvíli předemnou, pak definitivně za mnou. Další čip na 12. km (Brná), já za 2:35:54. Dál oblíbená Průčelská rokle, Rytina soutěska, zádumčivá, tajemná místa nebyla tentokrát vidět, byla tma…Byla nás taková skupinka – Tonda a Iva Hejkrlíkovi, Jirka Hofman, myslím, že i Andy a já…ne že bychom šli společně, ale prostě jsme se scházeli a rozcházeli, měli jsme podobnou rychlost. Na Varhošti (rozhledna) měla být kontrola s pastelkou, tam jsem zamířila nejdřív. Ještě před tím se však mělo jít dolů k altánku, kde byla čipová kontrola (23,6 km, já za 5:43:09) a Honza Sedlák se svou netradiční občerstvovačkou. Už jsem měla pořádný hlad.

Dál byly samé samokontroly s pastelkami, většinou na vrcholech kopců. Pamatuju si část kolem Plešivce – popadané stromy, jeden přes druhý, dalo celkem fušku je přelézt a najít vůbec směr kudy vlastně přelézat…Pak ještě směrem dolů z Plešivce kamenitá moréna, skoro jako v Pyrenejích, jen šutry byly menší a hejbaly se. Určitě jsem tudy lezla směrem nahoru, ale kdy to bylo? Ta moje hlava, kdyby mně sloužila líp. Hejkrlíci, Jirka, já + pár dalších… pamatuju se na Radobýl. Kopec tyčící se nad Litoměřicemi a Lovosicemi, taky jsem tady byla, jen si tak vzpomenout, který rok Loučení to byl. Už byl den, světlo, spousta bahna. Nějak mně to šlo, od skupinky jsem se trhla a běžela/šla jednou z pěšinek směrem dolů, jak to šlo nejrychleji. Asfalt, civilizace, město, škoda, že ta řeka nejde přeplavat, čekal nás dlouhý úsek po silnici přes most a dál do Lovosic. Snažila jsem se popobíhat, ale byl celkem hustý provoz.

Naše roztroušená skupinka postupně dorazila do Lovosic do nádražní restaurace (48 km, já za 11:33:46). Polévka, kafe, kofola a ke kafi kus moc dobrého koláče…Jirka si chtěl dát pivo a chvíli posedět. Bylo by fajn jít dál společně, ale jsem přece velká holka a mám gps. A taky bych si měla pamatovat trasu, protože tady loni startovala páteční ranní etapa, která vedla kam jinam než na největší kopec v okolí – Lovoš. Musím zkrátka využít co nevíce ze světla, takže žádné sezení a honem na trať. On mne Jirka stejně někde dohoní. Vyfasovala jsem druhou část intineráře, nejdříve přes město, pak stoupání…až na Lovoš. Čekaly nás samé samoobslužné kontroly s pastelkami, 1. čipová měla být až na Milešovce (tam se asi do setmění nedostanu).

Cestou z Lovoše mně začaly ubývat síly, ve vesnici Bílinka byla tajná kontrola s občersvením, byl tam Péťa Malý. Trochu jsem se najedla, ale ne moc, ani vodu jsem nedoplnila, prý tu ještě bude, až se budu vracet. Čekala mne totiž okružní vycházka po naučné stezce na místní kopec Boreč. Nahoru to ještě šlo, ale směrem dolů se mně udělalo slábo, motala se mně hlava a hlavně nechtěla vůbec myslet. Úplně jsem ztratila pojem o čase i místě, kde se vyskytuju. Přišlo mně, že se nacházím v nějaké šílené, nekonečné smyčce a že znovu stoupám směrem na vrchol. Úplně jsem zpanikařila, nepamatovala jsem si totiž cestu, kudy jsem se sem vlastně dostala. Potkala jsem nějakou rodinku s dítětem, ptala jsem se jich na cestu, ptali se mně, kam chci jít. Ani to jsem pořádně nevěděla. Pustila jsem se nazdařbůh směrem, co mně ukazovali, ale zdálo se mně to takové divné. Nakonec jsem stejně opsala okruh a ocitla se znovu na naučné stezce. Mysli, mysli, snažila jsem se uklidnit. Napadlo mně sledovat naučné tabule (byly očíslované), musím najít tabuli s č. 1, tam bude začátek. Nakonec se mně to podařilo a z labyrintu jsem se vymotala. Potkala jsem i tu rodinku, vraceli se stejnou cestou jako jsem šla teď já. Nadávala jsem si, taková velká časová ztráta, ach jo. Na občerstvovačce už nikdo nebyl, nebyla ani občerstvovačka, jen odjíždějící Olaf v autě se mně ptal, jestli něco nepotřebuju. Nechtěla jsem, aby zastavoval, tak jsem řekla, že nic, snad s tou vodou, co mám, vydržím.

V závěsu za mnou se objevil Jirka. Chtěla jsem ho mít za sebou, pro jistotu, takže jsem se trošku namotivovala a přidala jsem, aby mne náhodou nedohonil. Na tuhle část trasy jsem neměla turistickou mapu, jen tu vytištěnou z cykloserveru (s naklikanou trasou) a bez měřítka. Přinejhorším můžu zapnout gps, občas jsem to dělala, abych se ujistila, že jdu správně. Nechtěla jsem mít gps zapnutou celou dobu, zbytečně by to žralo baterky.  Směrem na Košťál (další check point s pastelkou) byla vracečka, tak jsem i někoho potkala a ujistila se, že jdu správně.

Na Děkovce (70,5 km) byla tajná kontrola, opět Honza Sedlák, pobrala jsem něco málo jídla, doplnila vodu, měl než zbytek kafe, ale taky dobrý, aspoň něco. Musím tu motající se hlavu něčím napravit. Už už se stmívalo a já  se chtěla dostat co nejdál. Kontrola byla nahoře na Hrádku (zřícenina), pastelka chyběla, takže jsme se vyfotili. Vyfotil mne Libor Pavlík (nechtělo se mi vytahovat a zapínat mobil), vcelku mne překvapovalo, že je až tak vzadu, jako já, mám ho zafixovaného jako o dost rychlejšího běžce. Nicméně i když na něm byla vidět únava, snažil se být, co nejrychlejší. Říkal, že by rád ještě trochu za světla zvládnul Lipskou horu. Mělo tam být bahno, čeká nás pořádná zábava.

Cestou z Hrádku jsem se zastavila na odpočivadle a pokoušela jsem se vyměnit baterie v čelovce, nabíjecí akumulátor už dosvítil během 1. noci. Nešlo mně to, baterie se mně do úzké krabičky nepodařilo správně nacpat, čelovka nesvítila, neměla správný kontakt. Ach jo, zbytečně ztracený čas, všichni mne zase předběhli a dala se do mne zima. Vytáhla jsem tedy záložní petzlovku a vrátila se k Honzovi na občerstvovačku. Objevil se tady i Jirka. Hejkrlíci a spol. se trošku zdrželi, Iva vyměňovala ponožky. Vyrazila jsem dál po silnici. Musím jít pokud to půjde, zatím jsem nesvítila, i když bylo šero. Vyhovuje mně to tak líp, jak zapnu čelovku, hned hůř vidím a zpomaluju. Značka odbočovala směrem vpravo do lesa, snad si té odbočky všimnou. Bylo tu hodně mokro, přeskakovala jsem spoustu louží. Docela bych byla ráda, kdyby mne někdo dohonil, abych měla na noc společnost. Za mnou ale stále nikdo. Začala jsem si namlouvat, že minuli odbočku a že do vesnice pokračují po silnici a že mne vlastně předejdou. Pokoušela jsem se dovolat Jirkovi, ale nepovedlo se mně to. Pokračovala jsem dál, už se zapnutou čelovkou, abych neminula značky.

Byla jsem sice v nějaké vesnici, ale nevěděla jsem, jak se jmenuje. Dokonce tam byl rozcestník, ale nějaký hloupý, nevěděla jsem, jakým směrem mám pokračovat. Všude tma, štěkot psů, značky žádné, ach jo. Kdyby tak někdo alespoň vylezl ven z baráku, zeptala bych se. Vybrala jsem si jednu cestu po silnici, jen tak nazdařbůh, pak se mně to nezdálo a vrátila jsem se zpět do středu obce k poslední značce. Právě včas, viděla jsem Hejkrlíky a spol. jak pokračují tím druhým směrem. Byla jsem ráda, že jsem na ně narazila, Iva měla v mobilu mapy na seznamu a dirigovala směr. Chvíli jsem šla s nimi, ale pak jsem zase poodskočila kupředu. Na Lipskou horu jsem se škrábala bahnem sama, až to bylo místy zábavné (to jsem ani nevěděla, co nás čeká v budoucnu na Pražské 100). Pokoušela jsem se vyjít úvodní kopeček trochu stranou mezi stromky, nakonec se mně to v klouzajícím se bahně podařilo. I vyškrábat se na vrchol, označit kontrolu a zase zpátky. Pod vrcholem se odbočovalo vpravo, tady mne předbíhala Edina a ještě jeden nebo dva Maďaři. Následovala celkem slušná pěšina lesem, snažila jsem se popobíhat, jak to šlo. Edinu jsem však nedohonila a na dlouhou chvíli jsem zase osaměla. Cestička končila v bahnitém poli, nevěděla jsem správný směr, vytáhla jsem tedy gps a šla podle červené čáry…Věděla jsem, že musím na silnici, která byla přede mnou, jen se tam dostat. Snad nebude v cestě třeba potok. Podařilo se, za chvíli mne zase dohonili Hejkrlíci a spol., kteří to vzali trochu jinak, bokem, v menším úhlu, tím se ke mně opět přiblížili.

Šli jsme s Tondou první, trochu si povídali, Iva a ještě jeden kluk byli trošku pozadu. Tady jsem už taky byla, Milešov, Milešovka, snad to nahoru stihneme než zavřou hospodu. Na Milešovce jsem byla hodněkrát, ale většinou v noci a různými cestami a směry, takže jsem stejně přesně nevěděla, kde se teď konkrétně nacházíme. Značek moc nebylo, ale cesta se jevila správně. Začalo se mně chtít ukrutánsky na WC, břicho bolelo, to až nahoru do hospody nevydržím. Poslala jsem Tondu směrem nahoru, nemůže zabloudit, já zalezla na chvíli kousek stranou… Iva a ten kluk stále nikde, začala jsem stoupat vzhůru, moc mně to nešlo, měla jsem zase krizi. Mlha jako bílé mléko kolem mne. Nahoře jsem se spletla a místo v hospodě skončila v meteorologické stanici. Skoro nic jsem přes brýle neviděla. Konečně hospoda, polívka a čipová kontrola (85,7 km, já za 22:13:04). Byla jsem nějaká nabroušená, nejradši bych se na to vykašlala, ještě po mně chtěli platit WC a to jsem si tam jen chtěla umýt ruce…Povedlo se mně ale po urputném boji pomocí malého nožíku zprovoznit tu lepší čelovku, hurá, budu víc svítit a tedy líp vidět. Dorazil Jirka, Hejkrlíci se chtěli chvíli zdržet. Necítila jsem se nejlíp, měla jsem pocit, že bych jim nemusela stačit, kdybychom vyrazili společně. Tak jsem vyrazila raději sama a v předstihu.

Klesala jsem sama samotinká kamenitou pěšinou. Bylo mně ale tak nějak dobře na duši, jsem zase sama za sebe, vždyť já nikoho vlastně nepotřebuju, stejně nikoho nezajímám, takže je to vlastně jedno a je zbytečné o tom přemýšlet…Jak jsem klesala, mlhy ubývalo, předemnou se mihl nějaký tmavý stín, nevím, možná to bylo prase. Začala jsem dělat rámus, aby se zvířátka vyplašila a včas utekla (abych nemusela utíkat já). Čelovce svícení moc dlouho nevydrželo, přitom tam byly hodně slušné baterky, nevím, svítila, ale ne moc silně. Holt to bude muset stačit, nebudu tam dávat další novou várku baterií.

Zlatý hřeb Loučení „Kletečná“ (90,1 km), kopec, který mne nadchnul. Samý šutr, žádná cesta, jen odrazky na stromech a občas šipky. Prostě vylez, jak umíš! Šutry se hejbaly, snažila jsem se stoupat co nejopatrněji, ale zároveň i co nejrychleji, za mnou tma, předmnou tma, občas houkání sýčka…Však já se nedám, já to vylezu. Uf cesta dolů byla „lepší“, byl tam alespoň nějaký náznak málo používané cesty.

Radejčín, rozhledna, kontrola s pastelkou je samozřejmě až nahoře, jak jinak. Už se celá motám, není mně vůbec dobře, přidržuju se pravou rukou „zdi“, pevné části, středu rozhledny, a stoupám. Nejdřív se tedy pořádně praštím do hlavy, to bylo probuzení, ještě že se mně nerozbily brýle. Pár schodů pod vrcholem nacházím válející se pastelku, trochu škodolibě si pomyslím, že bych si mohla udělat čárku už tady a neštrachat se úplně nahoru. Ale ne, lezu nahoru, o výhled se nepokouším, nemuselo by to dobře dopadnout (motá se mně hlava), vracím pastelku na správné místo a jdu směrem dolů. Vůbec s těmi pastelkami je to veselé, většinou bývají fixy, ale Péťa dal tentokrát pastelky. Nejlepší je, když je tuha zlomená, zalomená až do dřeva a vůbec to nebarví. Zlobí mne to a zdržuje, musím sundat poutka od hůlek, rukavice a až pak se nějak nehty pokusit odlámat kousek dřeva, abych se dostala k tuze a pastelka barvila. Jednou jsem se marně pokoušela udělat kouskem pastelky čáru do intineřáře a až po bližším „ohledání“ jsem zjistila, že místo tuhy držím jen malý kousek dřeva, který prostě nebarvil…

Před Dubičkami potkávám Edinu a Maďary (aha, takže se pak kousek cesty budu muset vrátit). Je tu kontrola v hospodě (98,7 km, já za 27:06:51), objednávám kafe, musím se dát trochu dohromady. Dorážejí Hejkrlíci s tím spřízněným klukem, moc mne netěší, že mne dohonili. Ale tak nějak plánuju, že bychom mohli pokračovat společně. Jdu na WC, vrátím se a v hospodě vymeteno. Hejkrlíci a spol. jsou fuč, ti tedy museli nějak pospíchat. Trochu je podezřívám, že mně utekli schválně. Do teď jsem byla sama, budu sama dál. Vyrážím na další cestu, je stále tma, ale den už bude brzo. Zajímavá vyhlídka – Mlynářův kříž, kamenitá kosa vybíhající nad údolí. Škoda, že je stále tma, určitě by tu byl krásný výhled. Je to tam a zpátky, já jdu tam, Hejkrlíci zpět, ale honit je nebudu, asi se v nich probudil soutěživý duch.

Jsem přece skoro v Ústí, už abych tam byla. Dolní Zálezly, nádraží, pak zase nahoru po zeleném psaníčku (naučné stezce), tady už jsem taky jednou šla. Sotva lezu, kolena mně nějak vypovídají službu, nohy se nechtějí zvedat. Vytahuju gps, je tam nějaká přerušovaná čára, že by i naučné stezky byly v gps? Stoupám, jsou tu domy (Chvalov), čáry v gps míří trochu jinam, značky nějak nevidím, velký strom…tady už jsem taky byla, myslím, že při nějakém Loučení (s Evičkou?) a taky jsme nevěděly kudy dál. Hlava mně vůbec neslouží, kolem domy, psi štěkají, ale nikde nikdo, abych se mohla zeptat. Gps mne mate, vytahuju mapu, ta má ale malé měřítko. Ach jo, kudy? Jsem zoufalá, chci se na to vykašlat, dokonce mně ukápne nějaká ta slzička, zase ztrácím zbytečně síly a čas. Volám Olafovi, třeba to zvedne a třeba mne navede. Zvedl a navedl…vždyť já byla skoro u té kontroly. Pak jsem si vzpomněla a zorientovala se, ach jo, kdy já si už konečně začnu pamatovat souvislosti (a trasy z minulých let). Čára v gps nebyla naučná stezka, ale nějaká hranice, buď lesa nebo zvláště chráněného území…prostě to vůbec nesouviselo a zbytečně mne to spletlo.

Jsem zase na trase, zelené psaníčko je výživné, úzká stezička ve svahu, dolů sráz, kameny. Vzpomínám si, tudy jsem už taky šla, zdálo se mně to tenkrát nekonečné, teď je to taky nekonečné. Konečně domy, silnice, vím, že budu muset zase nahoru (k vodopádu), ale kdy… Někde dole, skoro u vody, zalézám do úkrytu, musím na WC, už zase, ještě štěstí, že ještě není úplné ráno, že mne snad nikdo neuvidí. Za chvíli pokračuju dál, je opět den, už neděle. Mám zapnutou gps, jen nevím, jestli mám zůstat vpravo od kolejí nebo vlevo od kolejí. Ptám se nějakého kluka, radí mně, že by tam snad mělo být po pravé straně velké parkoviště a mělo by to být ještě před zdymadlem, tam se má projít velkým podchodem a dát se zase směrem vzhůru. Taky mně radil, ať se svezu pár zastávek autobusem (nebo trolejbusem), ale to odmítám.

Snažím se pokračovat, moc mně to nejde, skoro nemůžu chodit, tak moc mně bolí kolena. Odhaduju, že už je to ten správný podchod, zatáčím nahoru. Dohání mne postava v kapuci, je to Josef z Maďarska, ujišťuju se u něho, že je to správná cesta i směr. Jsem pod vodopádem (110,1 km - poslední kontrola s pastelkou). Nic nevnímám, jen bolest nohou, táhnu to celé rukama. Přemýšlím, jestli nemám v lékarničce ještě nějaký ibuprofen. Sundavám batoh, dívám se a jeden zatoulaný nacházím, hurá, snad to zabere a já to budu moci dojít. Je mně jedno kdy, hlavně někdy, už jsem rezignovala na čas, o pořadí ani nemluvím. Teď mne předbíhá úplně každý, všichni, kterým jsem utíkala předtím já. Cesta na Soudný vrch a na Větruši mně přijde nekonečná, schválně mám zapnutou gps (mám tam nahranou trasu z cykloserveru), trasy se vůbec neshodují, přijde mně, že jdu v nějakých zbytečných smyčkách a že si trasu ještě víc prodlužuju. Konečně Větruše, obcházím jí po cyklostezce, schody dolů by mně asi neudělaly dobře, navíc je to k nim pár kroků ze směru, který teď držím. Konečně jsem dole, město, přechody, most, nádraží, tady už to znám. A cíl…já za již avizovaných 34:05:46.

Uf, je to za mnou, diplom si zasloužím, pamětní placku (odznak) taky. Jen nevím, jestli budu schopná absolvovat za 14 dní poslední etapu EKUT, Pražskou 100…Jsem totiž nějaká nemocná, kašlu, mám rýmu, špatně se mně dýchá. A vůbec, už ty traily nebudu chodit, vždycky se tak energeticky, fyzicky, rychlostně odkecám, že nemůžu normálně běhat. Já běhat potřebuju a chci. Kluci to dělají čím dál tím víc náročnější a těžší, už to není jen doplněk k normálnímu silničnímu běhání, ale prakticky samostatná sportovní disciplína vyžadující celého člověka, specialistu. Budu to muset na příští rok pořádně promyslet…

web akce: louceni.webnode.cz/

Kontakt

ultra-mapo

potmart@seznam.cz

Vyhledávání

TRANSE GAULE 2010

 

Děkuju za podporu:

mami+tati

Ing.Josef Pavlík

Tomák 1967

Ing.Petr Potužák - projektová kancelář, IČ 61763659, T.G.Masaryka 132, 357 33 Loket

specialista na výrobu a vývoj funkčních sportovních ponožek

http://web.lasting.eu/cs/

 

 

                                                                    

 

 

 Kam se chystám?