100 MIlja Istre

21.04.2013 14:00

100 Milja Istre  - 12.-14.4.2013, 164 km, přev. 5700 m, já „jen“ 130 km za 34:03:54

První ročník závodu 100 mil Istrií sliboval nádhernou a náročnou trasu napříč celým poloostrovem, startovné ve výši 50 euro bylo též příznivé. Z Čech a Slovenska se tam chystala celkem dost početná výprava, nakonec nás odjelo o trochu méně, než bylo přihlášeno – 13 z Čech a 3 ze Slovenska, také se účastnili maďarští kamarádi, co chodí na akce CS 1000.

Naše část výpravy odjížděla Jirkovým autem někdy těsně před čtvrtečním polednem - Jirka Hofman, Martin Fojtík, Honza Sedlák a já. Jeli jsme přes České Budějovice, těsně před hranicemi jsme si dali poslední dlabanec za české peníze, pak nás čekalo Rakousko, Slovinsko a konečně Chorvatsko. Jet s klukama byla radost, Jirka a Martin jsou zkušení cestovatelé a znalci hor, takže jsem přesně věděla, jaké že to alpské a jiné kopečky a kopce právě míjíme. Začalo se pomalu stmívat, konec naší cesty byl ještě v nedohlednu, neměli jsme mapu ani navigaci. Cesta po dálnici byla celkem jasná, ale potřebovali jsme z dálnice sjet a po menších silničkách dojet k cíli naší cesty, do Labinu. Odbočili jsme směrem na Rijeku a dostali se na právě opravované prašné cesty, řídit a jet po nich byl téměř horor, navíc jsme se báli, jestli na nás paní počká s ubytováním. Telefonovat v Chorvatsku naším mobilem je dost drahé, tak jsme čekali na zavolání. Zavolala a my jsme jí poprosili, ať čeká, že se pomalu, ale jistě blížíme. Konečně jsme dorazili do Labinu, ale zjistili jsme, že naše ubytování je ještě o nějaký ten kilometr dál v malé vesničce nad mořem. Opět nás čekala hororová cesta po prašné a úzké silnici, ještě jsme to chvíli hledali, ale konečně jsme byli u cíle. Naše apartmá bylo skvělé (2 ložnice, kuchyně s vybavením, koupelna + WC), terasa s nádherným výhledem na moře a kopce za námi, teď mimo sezónu nás to celé dohromady pro 4 lidi vyšlo na 45 euro.

Ráno jsme se vstáváním nepospíchali, posnídali jsme, připravili si věci na závod a kolem poledne jsme vyrazili do místa cíle – vesnice/městečka Koromačno. Paní domácí nám poradila zkratku, tak jsme tam byli za chvíli. Uvítala nás velká cementárna na okraji moře, alespoň bude ten komín odevšad viditelný a trefíme pak do cíle. Zaregistrovali jsme se, hl. pořadatel chtěl vidět lékárničku a kompas nebo buzolu. Povinného vybavení bylo víc, až se mně to skoro nevešlo do batohu, ale s těmi kontrolami vybavení to snad nebude tak hrozné. U cementárny bylo malé bistro a tam jsme velkou část odpoledne proseděli. Dala jsem si hamburger, houska byla přes celý talíř, talíř hranolek, pivo a kafe. Závodníci se začali pomalu ale jistě sjíždět, za chvíli bylo parkoviště skoro plné. Kolem šesté hodiny odpoledne jsme se začali všichni opravdicky chystat - převléknout se do závodního oblečení, nachystat si věci, jídlo, vodu do batohu. Každý závodník dostal 2 pytle, ve kterých si mohl poslat svoje věci a občerstvení na celkem 3 místa – Buzet (63 km), Poklon (104,7 km) a Labin (142,5 km). Poslala jsem si tam jen občerstvení, plechovky kafe, sušenky, gely, oblečení na výměnu žádné, protože jsem tak trochu pořadatelům nedůvěřovala, že se mi to vrátí zpět...nebo spíš, že bych na to pak musela třeba čekat po závodě. Jirka pytle nevyužil vůbec, ostatní ano, některé pytle byly hodně objemné.

Kolem 7. hodiny večer jsme měli odjet na protilehlé pobřeží do města Umag, tam měl být v 9 hodin večer start. Autobusy byly přistavené, závodníci v nich, ale stále se nic nedělo...konečně jsme něco po 19:00 vyjeli. Jeli jsme hodně svižně i po těch úzkých silničkách, viděli jsme krásný západ slunce a něco po půl deváte jsme byli na místě v Umagu, ještě kousek cesty pěšky po nábřeží až na náměstí. Tady nás čekala velká brána, hudba a slečny, co rozdávaly plechovky redbulu. Ještě jsme rychle udělali společné foto česko-slovenské výpravy a za chvíli byl odpočítaný start. Všichni vyrazili jako když do nich střelí, v tu ránu jsme byli s Jirkou mezi posledními. Trošku jsme tedy taky popoběhli, aby se neřeklo a abychom neztratili ty před námi, protože pak bychom museli hledat cestu. Pořadatelé to měli dobře ošetřené, hada běžců a chodců hlídali cyklisté, když jsme jednou špatně odbočili, hned nás navigovali správným směrem. Konečně jsme byli za městem, zatím to šlo, trasa byla označená bílými fábory, logem závodu s šipkami a taky posléze červenou turistickou značkou IPP (Istarsky planinarsky put). Vyfasovali jsme 3 zatavené kartičky s čísly jednotlivých kontrolních bodů (1-35), check pointy byly umístěny různě, pod „zvonečkem“ visely orienťácké kleštičky, každý si procvaknul svojí kartičku na tom správném místě.

1. občerstvovačka byla na 26. km v městečku Buje, dostali jsme ještě 3 krásné a velké mapy (až jsme měla problém je vecpat do batůžku) s vyznačenou trasou. Trasa zatím nebyla moc náročná, myslím, že tam bylo jen jedno místo, kde jsme šplhali přímo ze silnice po kamenech do stráně a pak zase opačným směrem dolů, jinak to bylo bahno, louže, podmáčené louky, sem tam kámen. Asfaltu moc nebylo, jen když jsme se blížili k nějakému městečku s kontrolou a občerstvovačkou. Další občerstvovačka byla na cca 35.km v městečku Grožnjan, muselo se do kopce a pak zase kus stejnou cestou zpět. Na občerstvovačce byla kola a jen 3 zbylé koláče, 2 jsem si vzala, ale bývala bych snědla všechny, jestli to tak bude dál, tak asi umřu hlady. Ujídala jsem zatím s vlastních zásob, nějak rychle ubývaly. Čas jsme měli s Jirkou pěkný, pamatovala jsem si ho hodně dlouhý kus cesty, ale pak jsem ho zapomněla.

Trasa vedla samými malými vesničkami, kolem kapliček a kostelíků, zatím byla stále tma. Když byla příhodná cesta, tak jsme s Jirkou běželi. Další občerstvovačka byla na 45. km v městečku Oprtalj, samé starodávné stavby, škoda, že nebylo moc času si to vše prohlédnout. Tentokrát tu bylo hodně koláčů, banány, snědla jsem, co se do mne vešlo a zase jsme s Jirkou pokračovali dál. Svítání bylo nádherné, z naší „hřebenovky“ bylo krásně vidět, už byl den a nás čekalo 1. ošklivé a příkré klesání někam dolů k vodě (jezero), samý ostrý kámen a trní, člověk se chtěl chytit větve nebo stromu a popíchal se. Co jsme naklesali, tak jsme zase nastoupali, už mně to trochu splývá. Ale mysleli jsme si prostě, že budeme o trochu rychlejší, když vlastně ještě nejsme v té „horší“ náročnější části (za Buzetem), povrch byl hodně těžký, stezka byla místy téměř neviditelná a nezřetelná. Konečně Buzet (63 km), velký check point, čekal tu na mne můj pytel a doufala jsem, že i nějaké větší občerstvení. Měli jsme náskok oproti limitu, který byl v sobotu ve 12:00 asi 3 hodiny. Slunce začínalo hřát, rozhodla jsem se, že si svléknu spodní vrstvu, jak jsem tahala triko přes hlavu a ruce, tak se mně rozepnuly hodinky, perko z pásku mně někam spadlo, naštěstí jsem ho našla na zemi, ale hodinky jsem musela strčit jen tak do kapsy. Namazala jsem si trochu paty, ponožky jsem zatím neměnila, měli tady spoustu koláčů, polívku (tedy spíš imitaci polévky, protože byla z pytlíku), ale bylo to nějaké jídlo. Vypila jsem svojí plechovku kafe, přendala si pár sušenek z pytle do batohu a pomalu jsem vyrazila na další cestu. Jirka se chvíli zdržel, protože chtěl fotit.

Z Buzetu brzo ráno odstartovala 100 kilometrová verze závodu, ale ti už budou hodně daleko před námi. Bylo to stále do kopce, nejdřív asfalt, pak prašná cesta, asi tak ve dvou třetinách kopce vedla trať a bylo tam nádraží, chudáci lidi, jestli museli vylézt až tak vysoko, aby se svezli vlakem, to už bych radši došla pěšky než šlapat ten kopec. Buzet se zmenšoval a vzdaloval, starý hrad vypadal z dálky jako nějaký ostrov obklopený vodou (mlhou). Načali jsme druhou kartičku kontrol a druhou mapu. Byli jsme na hřebenu a viděli, co nás čeká, kopce se objevovaly jeden za druhým, v dálce byl ten nejvyšší - Vojak (1400,7 m n.m.). V duchu jsme si malovali, že by bylo moc pěkné ho stihnout třeba při západu slunce. Setkali jsme se s Martinem Fojtíkem, resp. občas nás Martin předběhl, občas jsme my předběhli jeho, více méně jsme postupovali společně. Počasí se trošku zhoršilo, sem tam nějaká přeháňka, často jsem tahala pláštěnku z batohu a zase jí po chvíli ukládala zpět, bylo mně v ní teplo. Cesty byly samý kámen, už mne bolely šlapky zespod. V lese byla cítit voda a byl to úplně jiný les než třeba v létě, to už úřaduje slunce a jeho žár všechno vysuší a spálí. Teď tu bylo pokročilé jaro, vlhko, svěží vzduch, spousta kytek (krokusy, podléšky, petrklíče, fialky, čemeřice, jarní aspekt jak má být...) Ptáčkové zpívali, byli slyšet i dravci na lovu kroužící mezi horami, taky jsem viděla nějaký černý zadek...asi to byl jelen nebo srnec, pořádný kus, překvapili jsme ho, ale byl hned pryč, ani jsem si ho nemohla pořádně prohlédnout, jen ten zadek byl vidět.

Postupovali jsme pomalu, terén byl moc těžký, samý šutr, nahoru mně to šlo celkem svižně, horší to bylo dolů, byla jsem hodně opatrná. Kontrolní check pointy byly většinou na vrcholcích. Jirka táhl s sebou svůj vandrbuch a přidával razítka, na některých vrcholcích byla totiž i razítka, schovaná v takových úkrytech a opatřená řetězem, aby je někdo neodnesl. Výhledy byly opravdu nádherné, nejvíc se mně líbila Gomila (cca 81. km, 1027 m n.m.), člověk si tam připadal jak vládce hor, nahoře vítr, přepršky, slunce a hřebeny hor kolem dokola. Byla jsem celkem nalehko, takže jsem rychle spěchala dolů, aby mně nebyla zima. Po cestě se objevil první sníh. Bylo něco málo po 3. hodině odpoledne v sobotu. Dalším kopcem byl Orljak (cca 87. km, 1105 m n.m.), cesta k němu byla dlouhá. Směrem dolů nás zastihl ledový déšť, místo kapek na nás padaly ledové krupky. Už jsem byla celkem unavená, zásoby sladkých sušenek mně ubývaly, chtělo by to pořádné jídlo!

22. check point byl v horském domku na 94 km. Potkali jsme Jardu Koptiše, Tomáše Zágorška a Lenku Váchovou, Kamil byl před nimi. Zrovna odcházeli a Jarda nám poradil, že máme poprosit v chatě o těstoviny, že se tam dobře najedli. Já začala zkoumat občerstvovací stanici, byla tu polévka, ale jen z pytlíku, navíc zalitá nějakou vlažnou vodou, nudličky byly tuhé, ale dala jsem si dvakrát, ještě asi 3 kelímky koly. Jirka šel mezitím obhlédnout vnitřek chaty, byla to asi spíš soukromá chata, než aby vařili pro veřejnost. Nicméně Jirka objednal těstoviny a kafe. Dlouho jsme na to čekali, nebylo mi to milé, protože světla ubývalo a čekaly nás nejvyšší partie hor se sněhem. Na lavicích tam pospávalo pár závodníků, chtělo se mně taky zavřít oči, ale byl tam velký rámus. Těstoviny i kafe byly výborné, Jirka si dal ještě pivo. Já mezitím vyzkoušela WC. O ten zážitek se musím podělit, jiný kraj, jiný mrav. Očekávala jsem suchou kadibudku něco ve stylu jako u nás, ale ouha, na podlaze zela pouze kulatá díra zakrytá poklopem. Člověk musel pěkně do dřepu, rukama se přidržoval pružícího madla (na gumě), které bylo umístěno na dveřích, chytrý vynález. Pak tam byl krásný toaletní papír, velký hrnec s vápnem (asi) a naběračkou, po použití zkrátka zasypat bílou vrstvou, zakrýt poklopem...

Vyrazila jsem o chvíli před Jirkou, však on mne rychle dožene, doufala jsem. Ráda bych stihla za světla alespoň ještě jeden vrchol, jak mám brýle (a už bych potřebovala silnější), tak za soumraku a v noci špatně vidím. Samé kameny, kořeny, stezka nebyla moc zřetelná. Sem tam červená značka nebo bílý fáborek, člověk musel být pozorný a objevit mezi kameny takovou temnější čáru, kterou prošlapaly lidské nohy a té se držet. S přibývajícími výškovými metry se objevil sníh, stopování bylo hned o dost jednodušší, byl dost vysoký a v místě, kde se šlapalo i umrzlý. Nicméně jsem byla opatrná, protože zapadnout jsem nechtěla. Občas jsem se otáčela a volala na Jirku, neozýval se, ale jednou jsem ho zahlédla v dálce za sebou, hned jsem byla klidnější. Na Veli Planik (cca 97 km, 1272 m n. m.) jsem dorazila ještě za světla, krásný výhled, Vojak, nejvyšší bod našeho putování, už byl skoro na dosah. Cesta z Planiku dolů byla příkrá a samý velký kámen, ve tmě by se to opravdu špatně hledalo. Hůlky mně hodně pomáhaly, bez nich si to ani nedovedu představit.

Začaly mne hodně bolet nohy, šlapky zespod, udělaly se mně otlaky, přece jen moje inovejty nejsou tak úplně vhodné boty do takového terénu (chtělo by to tvrdší nebo vyšší podrážky). Ostré kameny byly stále, občas se musela noha vejít do úzké spáry a zánártní kostičky mne bolely od toho, jak byly sevřené nebo jak dostaly nějakým uvolněným šutrem. Začala se mně motat hlava, chtělo by to zase kafe a nějaké jídlo, cestou lesem dolů jsme zapnuli čelovky, meta 100 km byla překonána do 24 hodin...To bylo potěšující, ale ještě zbývalo dlouhých 64 km k tomu. Na 105. km byl další větší check point Poklon, tam by měl být můj pytel s kafem a dalšími sušenkami. Oficiální občerstvovačka toho moc nenabízela, trochu koly, banány, v horském domku už nevařili, udělali nám jen malé kafe, Jirka si dal poslední pivo, co jim zbylo. Pořadatelé tam zakusovali chleba a ukrajovali z velkého kusu sýra. Asi jsem koukala dost hladově, tak mně nabídli. Vzala jsem si 3 kousky sýra a dva kousky chleba, to už se dívali, jako že si beru moc. Dala jsem tedy kousek i Jirkovi, aby to nevypadalo blbě. V hlavě se mně honily neradostné myšlenky, bez pořádného jídla to bude hodně těžké ujít, už jsem byla unavená, točila se mně hlava. Potkali jsme se opět s Martinem Fojtíkem a domluvili víceméně společný postup alespoň přes noc. Oblékla jsem si bundu, víc vrstev jsem neměla, snad to bude stačit.

Před stoupáním jsme potkali Slováky (Gabrielu a Zbyňka), vraceli se zpátky dolů z Vojáka a čekali na autobus, který měl odvážet ty, co to zabalili. Celkem jsem jim to záviděla, ale vyrazili jsme vstříc sněhu a nejvyššímu vrcholu, vzhůru na Vojáka! Cesta se kroutila kolem dokola, přetínala silnici, všude spousta sněhu, silnice byla prohrnutá, ale na asfaltu byl led. Sušenky nepomáhaly, hlava se mně točila pořád, už jsem šla těsně za Jirkou a ne vpředu. Na Vojaku jsme vylezli na rozhlednu, kde byla kontrola, byl tu krásný výhled do kraje, samá malá světélka kolem, velký vítr a zima. Cesta dolů byla příkrá a prudká, připomínala sestup z Lysé hory, nakonec asi bylo jedno kudy dolů, orientovala jsem se podle světýlka Martinovo čelovky (vpředu). Bylo něco kolem půlnoci ze soboty na neděli, alespoň doufám, že si to dobře pamatuju. Snažila jsem se zvedat nohy a jít, jak to bylo možné nejrychleji. Louže, podmáčený terén, bahno, střídaly kamenité pasáže, trasa byla dobře značená, nicméně na jednom místě jsme se trochu zasekli a hledali kudy dál. Na chvíli jsme si i lehli, zavřeli oči, na tvrdém kamení se špatně leželo, už se do mne dávala zima, nicméně hlava si chviličku odpočinila a pár okamžiků to zase šlo.

Kolena mne bolela jako čert, jako by mně je někdo propaloval žhavým drátem, to ty prudké sestupy, přetížení. Myslela jsem jen na to dostat se k další občerstvovačce, věděla jsem že už není v mých momentálních silách pokračovat dál. Vypila jsem svoje kafe v plechovce, snědla poslední sušenku, zbývaly mně jen dva gely. Jeden jsem snědla a měla jsem z něho blbý pocit v břiše a ve střevech, takže ty další jsem jíst ani neplánovala. Po cestě jsme míjeli ležící postavy ve spacácích, asi nějací závodníci, co si nechali přivést spacáky od kamarádů. Na konci jedné z cest plápolal oheň, byla to taková neoficiální občerstvovačka pro kamarády. Chvíli jsme se tam zastavili, bylo skoro ráno, mělo brzo svítat, dokonce jsme dostali pár hltů kafe. Čekalo nás opět strašné stoupání cik cak mezi nekonečným množstvím šutrů a zarostlými stráněmi "jako by tu trasu naplánoval Olaf", už jsme ale neměli sílu ani si dělat legraci. Martin odpadl do trávy, chtěl si na chvíli v závětří zdřímnout, já pokračovala dál, Jirka byl za mnou. Objevilo se slunce a snad i moře, nebo se mně to jen zdálo, už nevím, všechno jsem zapomněla, mezičasy, kdy jsme kde byli, kam vlastně jdeme...hlavně tam dojít. Už nechci žádné ultra, žádné závody, proč se jen takhle trápím, mám to zapotřebí! Všechno zruším, budu si běhat jen tak pro sebe. Cesta mezi ostrými kameny byla nekonečná, Jirka mne předběhl a pomalu se mi vzdaloval, snad mi neuteče.

Klopýtala jsem za ním, předběhl mne další závodník, vždyť ten před nedávnem skoro nemohl chodit a hravě jsem ho předbíhala. Prudké klesání k vytoužené občerstvovačce (Plomin, cca 130 km) bylo poslední kapkou, jestli to bude možné, tak to skončím. Na občerstvovačce byla jen voda a pomeranče, nic víc. Jirka zalezl pod fólii, chtěl si na chvíli zdřímnout, já se ptala, jak to bude s odvozem, kdyby nebyl, tak by mne čekalo dalších strastiplných asi 12 km do Labinu. Odvoz bude, dobrá, tedy končím! Je mně to všechno ukradené! Ještě jsem tedy dost dlouho čekala, než jsme odjeli. Jirka mezitím odešel, něco málo ze svého batohu mně dal, aby se s tím nemusel tahat po zbytek cesty. Půjčil mně klíče od auta, abych měla kam zalézt a kde čekat, než to dojdou. Mrzelo mne to, bolest kolen byla nesnesitelná a já si nedovedla představit, že se ještě 12 hodin trápím.

Možná bych to zvládla, ale za jakou cenu? Už jsem se v životě natrápila přece dost a nejen při ultra. Pospávala jsem v autě, došla si na jídlo a vždy, když se ozvalo volání, že přibíhají další, tak jsem zvedla hlavu a podívala se, jestli to nejsou naši. Ti nejlepší už byli samozřejmě v cíli ještě než mne přivezli, vítěz to dal za necelých 25 hodin. K večeru kolena přestala bolet, jako mávnutím kouzelného proutku, to jsou ale potvory, prostě nejsou na takovýhle terén a hlavně ostré kopce směrem dolů stavěné. K večeru jsem se dočkala, Martin dorazil, Jirka dorazil, nakonec i Honza, který šel 100 km. Všichni měli spoustu zážitků a dojmů, přišla jsem ještě o sestup k vodopádu, po nějakých špryclích a s lanem...taková italská ferrata. Najedli jsme se v bufetu, já si dala jen talíř hranolků a už za tmy jsme vyrazili opět k našemu ubytování. S paní domácí jsme to měli domluvené, tak snad na nás čeká. Nečekala, všude byla tma, jeli jsme dál a poptávali se po ubytování, zatím marně. Všechno se totiž objednává přes internet, v Labinu snad budeme úspěšnější, je to velké město. Mezitím však paní zavolala, tak jsme se vrátili zpět do našeho krásného apartmá.

Druhý den jsme vyrazili domů trochu jinou cestou, zastavili se u moře a prohlédli si z dálky ten táhlý hřeben kopců s nejvyšším bodem – Vojakem. Přes Slovinsko jsme jeli kolem Triglavu a kluci opět věděli, jak se který kopec jmenuje. Jirka řídil celou cestu tam i zpět, i když Martin byl připravený ho vystřídat, kdyby chtěl. V Praze jsme byli něco po 9. hodině v pondělí večer. Závod to byl pěkný, organizace na vysoké úrovni, značení skvělé, jen ty občerstvovačky byly na naše poměry dost slabé a ani nebyly možnosti se občerstvit třeba po hospodách cestou. Krásná příroda, kopce, výhledy. Škoda, že jsem nedokončila, ale nemrzí mne to, hřeben jsem přešla prakticky celý, zbývalo mně jen pár posledních kopečků do cíle a 130 km v tak těžkém terénu byl hodně dobrý trénink. Tak třeba někdy příště.

web závodu: www.100miles.srk-alba.hr/

výsledky: www.racebase.hr/hrv/utrka/7/ukupni_poredak#all_total_rank

video: www.youtube.com/watch?v=iolmjz-FB2g

 

Kontakt

ultra-mapo

potmart@seznam.cz

Vyhledávání

TRANSE GAULE 2010

 

Děkuju za podporu:

mami+tati

Ing.Josef Pavlík

Tomák 1967

Ing.Petr Potužák - projektová kancelář, IČ 61763659, T.G.Masaryka 132, 357 33 Loket

specialista na výrobu a vývoj funkčních sportovních ponožek

http://web.lasting.eu/cs/

 

 

                                                                    

 

 

 Kam se chystám?