100 km Winschoten, Holandsko, září 2008.

26.02.2010 14:56

Někdy v srpnu 2008 jsem dostala nabídku jet do Holandska spolu s dalšími ultraběžci z Brna a okolí. Finančně se mně to jevilo příznivě, tj. ne příliš drahé a hlavně nebudu tam sama, protože anglicky zrovna moc nemluvím. Před časem jsem si dala za cíl sbírat zkušenosti, tedy i spojené s cestováním, zařizováním a okukováním reálií při zahraničních závodech, takže to bylo v plánu. Ve Winschotenu bylo v r.2007 MS v běhu na 100 km a Pavlína Procházková si tam zaběhla krásný osobní rekord 10 hodin 28 min. Já na ní i na celou českou výpravu tehdy moc myslela.

Cestování bylo príma, blíž jsem se poznala s Hankou a Jardou Kašovými, Vilmou Podmelovou, Honzou Charvátem, znovu viděla Dana Orálka. Myslela jsem, že všichni poběžíme 100 km, nakonec to dopadlo tak, že holky se nechaly přeřadit na 50 km a já byla jediná žena z české výpravy, co běžela 10 x 10-ti km okruh, tedy 100 km. Ve Winschotenu žije závodem celé město, závodníci vč. doprovodu bývají ubytovaní v rodinách, tam jim dají najíst, napít, drží nad nimi patronát při závodě - povzbuzují, často obětavě občerstvují. Spali jsme v rodině starších manželů s malým pejskem - slečnou pejskovou a ona byla hned se mnou kamarád. Povídali jsme si trochu anglicky, trochu německy, trochu rukama, nohama. Rodina si většinou brala účastníky z Čech, vzpomínali na Tomáše Ruska. Byla jsem dost nervózní, ani jsem se nebyla projít po městě, šetřila jsem energii a mazala levou nohu fastumgelem (oblíbená šlacha přes nárt), vzala jsem si prášek na spaní, aby to byla tutovka, že usnu (se spaním v cizím prostředí mám problémy).

Ráno jsme se nasnídali, sebrali si saky paky potřebné k závodu a odjeli blíže ke startu. Taštičku s energetickými tyčinkami, gely, ipodem, normálními brýlemi atd. jsem si nechala „doma“, protože přímo u domku nám naši domácí zřídili občerstvovačku i s českou vlajkou (bylo to v občerstvovací zóně, takže v rámci pravidel). Blížil se start, byla celkem zima, foukal studený vítr od kanálu, já byla hodně nalehko, nechystala jsem se zrovna flákat, věřila jsem, že se rychle zahřeju, jak jinak než během. Měla jsem to přibližně vymyšlené tak, že se pokusím udržet tempo 10 km/H co nejdéle a skoro každých 10 km (1 okruh), že si zobnu něco ze svých vlastních zásob (začnu energetickými tyčinkami a končit budu gely), pro mne tedy novinka, protože  jsem to při ultra zatím nikdy takhle neaplikovala.

Při startu mně byli sympatičtí Holanďani převážně v dresech oranžové barvy (Janet Lange), měli rozumné tempo, tak jsem se jich držela, 1. kolo. Ve 2. kole jsem iniciativně „přeskočila“ na jednu rychlejší Němku, ve 3. kole jsem se pokorně vrátila k o něco pomalejším Holanďanům. Stejně jsem to s nimi neudržela, občerstvovali se v jiných intervalech než já a já se vždy pozdržela odběhnutím k naší soukromé občerstvovačce u „domácích“ , pak jsem je tedy dohonila, ale přišlo mně to trochu kontraproduktivní, tak jsem je nechala.

Na 50. km jsem byla pár minut po 5-ti hodinách běhu, sice jsem to chtěla stihnout do 5-ti hodin, ale musela jsem v parčíku akutně do křoví. Po 60-ti km už to šlo trochu ztuha, krize, ještě že spolu s námi běhaly štafety (jedna dokonce v pravých holandských dřevácích), chytla jsem se jednoho podsaditého štafeťáka, snažila se držet jeho tempo, spolu jsme probíhali bránou, on končil a já pokračovala dál. Pak jsem se vždycky na někoho zavěsila, většinou na nějakého chlapa, chvíli jsem běžela s ním, pak jsem zjistila, že by to šlo rychlejš, tak jsem vystartovala zase sólo dopředu. Ještě si vzpomínám na jednu mladou černošku, bylo to pro mne dost exotické, tak jsem pozorovala, jak jí to běží, nejdřív byla rychlejší než já a nakonec myslím doběhla v limitu (12 H) jako poslední, dostala obrovskou kytku a aplauz jako vítěz (pro mne následně určitá paralela s Winschotenem 2009, kdy jsem právě takovou kytku dostala i já, když jsem za doprovodu tří policistů na motorkách dobíhala jako poslední, nicméně taky v limitu).

V 7. okruhu jsem si vzala ipod a pustila svoje drsňácký písničky (vyzkoušeno při 1. 48H v Brně 2008),  moc jsem myslela na to, jak ve Winschotenu loni na MS (2007) běželi naši-Pavli a ostatní, to mně dodávalo energii a chuť bojovat. Věděla jsem, že tempo 10 km/H nevydržím celou dobu, ale moc jsem chtěla čas kolem 10 H 30 min. (jako Pavli), pamatuju si předposlední okruh a na Danovo oči, fotil mně a dodal sílu (já už věděla že vyhrál, protože se z ampliónů po trase pořád ozývalo jeho jméno-Dan Oralek). Vilma i Hanka dávno doběhly, Vilma byla 1. na 50 km, tak mně taky na trati chvíli povzbuzovaly, než se šly převléci k domácím.

Poslední okruh šel ztuha, po trase moc závodníků nezbývalo a já udělala velkou chybu, která mně stála asi pár minut navíc, celý závod jsem běžela ve slunečních brýlích, už se stmívalo a já husa si je zapomněla na občerstvovačce vyměnit za normální, takže jsem část trasy probíhala za skoro absolutní tmy a asi instinktivně pomaleji. V parku jsem se pod lampou kukla na hodinky a věděla jsem, že to kolem 10 H 30 min. nebude. Ještě bych se chtěla zmínit o atmosféře závodu - opravdu jím žije celé město, každá ulice je jinak ozdobená, hrály tam kapely, lidi měli před domy stolečky a piknikovali celý den, děti běhaly sem a tam a nabízely různé občerstvení (když by si ho člověk vzal, vystavoval by se riziku diskvalifikace). Pamatuju se na staré pány, co seděli v jedné zatáčce v rozkládacích křesílcích, vždycky zapíchli prst do místních novin, kde měli seznam závodníků i s čísly a jmény, a pak volali Martina Niemeková a já se snažila aspoň trochu přidat.

Cíl se blížil, nic jsem nevnímala, jen se snažila hejbat nohama, co nejrychlejš to šlo, moc to bolelo, ale věděla jsem, že už jenom chvíli. 10:37:20 - 1. zahraniční závod vůbec, 1. stovka zaběhnutá, tak jak se asi má běhat, tedy na mé poměry rychlejš a zatím můj osobní rekord na 100 km. Musím říct, že mně bylo po závodě celkem zle, zimnice, motanice, měla jsem velký hlad, černý brýle k tomu, okolo tma, samí cizí lidi, seděla jsem před halou, koukala se na hvězdy a radši se moc nehejbala. Pak přišla Hanka, Vilma a ostatní. Bylo veseleji, slavnostní vyhlášení, Češi na bedně - Dan, Jarda, Vilma. 


 

Kontakt

ultra-mapo

potmart@seznam.cz

Vyhledávání

TRANSE GAULE 2010

 

Děkuju za podporu:

mami+tati

Ing.Josef Pavlík

Tomák 1967

Ing.Petr Potužák - projektová kancelář, IČ 61763659, T.G.Masaryka 132, 357 33 Loket

specialista na výrobu a vývoj funkčních sportovních ponožek

http://web.lasting.eu/cs/

 

 

                                                                    

 

 

 Kam se chystám?