100 km v Plzni a maraton v Bratislavě

31.03.2013 09:45

 

9.3.2013 - 100 km a 12tihodinovka v Plzni

Myslela jsem si, že v únoru naběhám víc kilometrů, než jsem nakonec naběhala. Mojí hlavu zaměstnávala spousta jiných myšlenek a starostí, běhala jsem spíš ze setrvačnosti než s nějakým úsilím. Taky počasí bylo všelijaké, ne že bych byla rozmazlená, ale prostě mne ta zima už vůbec nebavila. Začátkem března jsem běžela Kbelskou 10, skoro jsem se do závodění musela nutit. Ani lidi kolem jsem nějak nemusela...nejlíp mně bylo samotné na mém okruhu v lesíčku, hlavně nikoho nepotkat! V tomhle rozpoložení jsem odjížděla v sobotu ráno do Plzně. 9.3. se tam běžel závod na 24 H, 12 H a 100 km, 100 km mělo být MČR pro r. 2013. Kdybych neměla zaplacené na mé poměry drahé startovné, tak tam snad ani nejedu. Nějak jsem si nedovedla představit, že tam budu kroužit na 1,5 km okruhu 12 hodin. Marně jsem v sobě hledala a křesala alespoň nějakou motivaci nebo důvod, nakonec jsem ho našla – musím vyzkoušet občerstvování a udržet jakž takž plynulý výkon. Rozběhnout to jako 24hodinovku, dát 100 km do 11 a ½ hodiny, občerstvovat, snažit se udržet plynulý výkon. A hlavně dávat pozor, aby mne zase nepostihla nějaká velká krize ještě před metou 100 km jako se mně stalo při mých posledních 24hodinovkách v r. 2012 (Kladno a Katowice).

Do Plzně jsem se svezla autem s Mirkem Kostlivým, akorát, že start byl celkem brzo, tak jsem se moc nevyspala, s tím se ale muselo počítat. Počasí nic moc, zima až tak velká nebyla, ale stále drobně pršelo. Připravila jsem si na stoleček svoje občerstvení a tašku s věcmi na přioblečení nebo převlečení. Nakonec jsem to zaběhla celé v jednom oblečení i ponožkách. Nejdříve se běžela 2 malá kola a pak 66 velkých ("68" jako Jágr, jak na mne volal v průběhu závodu Vlasta), já tedy ani nevěděla kolik vlastně kol dělá 100 km. Měla jsem představu, že prostě poběžím a pak někdo řekne dost a já se zastavím. Nepojala jsem to jako závod, ale spíš jako trénink, takže jsem se od startu nikam nehnala a s nikým nezávodila. Ne tedy, že bych se flákala, ale věděla jsem, že dnes to na osobák nebude. Byla tady Míša Dimitriadu, Šárka Kolbová, to mně tedy udělalo velkou radost. Taky Iva Pachtová a Markéta Gruberová běhaly dost rychle. Ještě Renatka Horáková a Lenka Bayerová, víc  ženských tam nebylo. Chlapi začali svižně, na čele se držel Radek Brunner, za ním s maličkým odstupem Dan Orálek. Celkem mne zajímalo, zda to Radek vydrží a Danovi uteče. Neutekl, Dana motivovalo ho honit, dohonit a předhonit.

Snažila jsem se běžet, co nejrychleji a nejplynuleji, občerstvovat se spíš normálním jídlem než gely. Vlasta Šroubek a spol. závod uspořádali moc pěkně, občerstvovačka byla dobře zásobená, dokonce byla teplá polévka a pak i teplé jídlo (guláš). Polévka mne dost nakopávala, tak jsem si jí pro velký úspěch dala víckrát. Cca za ½, tedy 50ti km mne to začalo ukrutně nebavit, bolely mne záda, i když jsem je měla od Soni srovnané a zatejpované, pak začaly bolet  kolena, lezavá zima jim moc neprospívala. Od 70. km jsem to chtěla mít hlavně co nejdřív za sebou, asi to tak navenek nevypadalo, ale běžela jsem s co největším úsilím a naplno. Přišlo nás tam povzbudit plno lidí a ultráků, i když neběželi, tak se přijeli podívat, Vlasta Dvořáček, Honza Kotouček, bylo to od nich moc milé. Jak přibýval čas, tak ubývalo běžců, jen někteří z nich běželi 12 a 24 hodin.

Už se stmívalo a já začala přemýšlet, že by mne snad někdo mohl svézt domů do Prahy autem a ještě dnes. Do stovky mně chyběl jen malý kousek, byla jsem rozhodnutá, že to po 100 km zaseknu a nepoběžím celých 12 hodin. Najednou však během pár minut všichni naskákali do aut a odjeli. Už tam nezbyl nikdo, kdo by mne mohl odvést, vlak bych stíhala hodně špatně. 100 km jsem uběhla za 11 H  19 minut 33 vt. a pokračovala jsem tedy dál, ještě jsem stihla natočit skoro 3 kola navíc. Při posledním kole mně Vlasta říkal, že mně zbývá cca 9 minut, běžela jsem, jak jsem mohla nejrychleji, ale nemohla jsem to vydržet celé kolo, chybělo mně 80 m k časomíře. I tak to byl celkem slušný průměrný výkon, prostě standard 105,92 km a bez nějakých velkých energetických krizí. Až tedy na tu velkou bolest zad, ale to je taky tím, že teď tolik necvičím a nedělám každé ráno alespoň pár kliků, budu se muset polepšit. 

Ještě zbývalo nechat si odebrat krev, odevzdat moč, nechat se změřit přístrojem in body atd., byli jsme totiž součástí výzkumu. Opět pokusní králíci. Před závodem bylo odebrání pár zkumavek krve celkem sranda, ale po závodě to bylo o dost horší. Pan doktor byl navíc nějaký slepý a nešikovný, i když mám krásné žíly a nikdo si nikdy nestěžoval, když mně brali krev. On se ne a ne trefit, zkoušel levou ruku, pak pravou (tam už mne jednou píchal) a prostě nic, bolelo to, jak tam tou jehlou otáčel a hledal žílu. Řekla jsem a dost, už se nenechám trápit! Ve sprše se mi ta krev spustila, vypadala jsem hrozně, tak mně to museli několikrát přelepit, aby to přestalo téct. Konečně můžu jít spát, stará sokolovna je velmi rozlehlá a krásná budova, bohužel by potřebovala rekonstruovat a na to nejsou peníze. Nicméně jsem se o patro výš na gymnastických žíněnkách krásně vyspala, alespoň pár hodin. Pak jsem ještě asi hodinu povzbuzovala závodníky, co běželi 24 hodin, pokecala s Dagmarkou (už ne z Pošumaví ale z Plzně) a byl konec, zvonec. Vyhrál Tomáš Ulma, dal skoro 200 km a Šárka natočila víc jak 180... prý jen takový trénink. A hlavně by měla jet na MS/ME v běhu na 24 H, co bude v květnu v Holandsku. Do Prahy jsem se opět svezla autem s Mirkem, běžel 24 H. Celý týden mne bolely ruce, měla jsem na nich obrovské modřiny od doktora – upíra.

Výsledky na stránkách www.marathonplzen.cz/index.php?idAktualni=5

 

24.3.2013 - ČSOB Bratislava marathon, 3:53:17

Přemýšlela jsem, jaký maraton na jaře běžet, měl by být nedlouho po 100 km. Původně to měla být Unhošť, ještě jsem tam v jarním termínu nikdy neběžela, ale nakonec jsem zvolila maraton v Bratislavě. Ubytování jsem měla zamluvené v hostelu PATIO celkem blízko místa startu/cíle a vůbec prezentace, lístky na autobus byly taky zamluvené. Nakonec jsem tedy jela autem s Benem Pucholtem, kluci mně totiž doma postupně marodili, chtěla jsem je opustit co nejpozději a zase se co nejdříve vrátit. Cesta uběhla rychle, je to přece jen kousek, startovní číslo, čip atd. bylo vyzvednuté. S Benem jsme se rozloučili, jelikož měl ubytování jinde. Jak jsem si zkracovala cestu od skladu Eurovia, tak jsem úplně náhodou narazila na stan s pastapárty, ani jsem s tím nepočítala, bylo prima se pořádně najíst. Potkala jsem tam Alexandra Simona (Šaňo), slovenského krále sběračů, zítra ho čekal 700. maraton. Slupla jsem misku s těstovinami, dopila a vyrazila jsem hledat hostel. Kousek mapy jsem měla vytištěný, našla jsem to za chvíli. Hostel byl ve Špitálské ul. ve dvoře, na pokoji byly 4 postele a nikdo, tak jsem si vybrala tu u okna, snad tu budu mít co největší klid. Spolu se mnou tam spaly 2 slečny z Českých Budějovic, běžely sobotních 10 km a právě se vrátily ze závodu. Obě celkem sportovkyně, absolventky FVTS, ale ne běžkyně, měly spoustu dojmů, večer vyrazily na večeři, byly tu s celou partou. V noci ještě přibyla jedna Španělka, byla ohromně ohleduplná, ani nesvítila, ráno zase brzo odcházela. Snažila jsem se usnout, ale moc mně to nešlo, od okna trochu táhlo a já se bála, že nastydnu. Hostel to byl pěkný, jen společné WC pro všechny, vč. chlapů, nebylo nejčistší.

Ráno jsem si vše sbalila a něco po osmé hodině jsem vyrazila směrem k šatnám a startu. Přemýšlela jsem, co si mám vzít na sebe, loni byla velká zima a vítr, letos to vypadalo na ještě horší počasí, mrzlo a občas padal sníh (od – 2 ºC do + 1 ºC). Doma jsem si na poslední chvíli vyndala z tašky podvlékačky, chyba! Tak jsem si na sebe navlékla dvoje elasťáky najednou, tříčtvrťáky a ještě dlouhé, pak dvě trika s dlouhým rukávem a tílko s číslem, na hlavu kšiltovku, na ruce tenké rukavice. Odevzdala jsem tašku s věcmi do šatny a běžela se schovat do obchodního komplexu Eurovia, bylo tam WC a spousta, spousta běžců. Asi 10 minut před startem, měl být v 10:00 se začal zaplňovat startovní koridor. Byla jsem celkem dost vpředu, však ono se to po startu brzo srovná. Spolu s maratonci startovali i půlmaratonci, plány na určitý čas jsem si nedělala, kdyby se to povedlo pod 3 H 50 minut byla bych šťasná jako blecha. To je totiž limit pro ženy na MČR v maratonu (PIM), který by mně mohl platit na příští rok.

Motivaci jsem tedy měla a po nějaké nechuti závodit nebylo ani památky. Prvních 5 km mně bylo trošku teplo, říkala jsem si, jestli jsem to s těmi vrstvami na sobě nepřehnala, ale pak jsem byla ráda, že je mám. Bratislavský maraton měl zbrusu novou trasu, neměla být přes mosty, a jen s opravdu minimálním převýšením, měla to být hodně rychlá trasa. 10 km jsem měla za 50:58, trasa dělala takové smyčky městem a pak se stáčela k vodě, běželo se podél a tady celkem dost foukal vítr proti. Půlmaratonci končili a do druhého kola nás vbíhalo zoufale málo, ½ maraton za 1:52:04 dával stále naději na hodně slušný výsledek. Nedej se, buš do toho, běž, běž, hecovala jsem se v hlavě, začala jsem předbíhat ty pomalejší, ale i mne někdo zezadu předbíhal. Běželo se podél tramvaje tam a zase zpět, opět hodně foukalo, asi si člověk nevybere, fouká furt, ať loni přes mosty nebo letos ve městě. Doběhli mne vodiči na 3 H 45 minut, kdybych to s nimi udržela, byla by to paráda, ale běželi v tempu 5:15 a to bylo přece jen rychlé, 31,1 km (měřený mezičas) jsem měla za 2:47:50, určitě to bude pod 4 H, ale pod 3:50 asi ne.

Už jsem neměla žádný gel ani energetickou tyčinku, cítila jsem, že na mne jde krize, musím ještě vydržet a běžet, co nejrychleji to půjde. Začalo mne pobolívat břicho, snažila jsem se to nějak psychologicky eliminovat, kdepak WC, nic takového! Po cestě jsem si asi 2 x ucucla s nějakých gelů, které ležely na zemi, když je nouze o energii, tak je každá možnost dobrá, hodně mně to pomohlo. Taky na mne najednou někdo volal z chodníku, byl to Ben, musel bohužel vzdát. Tak ještě kolem té vody a už tam budu, tady někde jsem předběhla Šaňa, už nebojoval o co nejlepší čas (předbíhal mne totiž v průběhu 1. kola na malém stoupání, jediném po trase). Cílová brána mně připadala, že je neskutečně daleko, probíhali jsme nějaké brány, ale ty byly jen reklamní, ta cílová pořád nikde. Trošku jsem zafinišovala a předběhla pár chlapů, najednou se kolem mne přehnala jedna mladší běžkyně, sice jsem se snažila jí opět dostihnout, ale nešlo to.

Už to bylo stejně jedno, pár vteřin sem nebo tam, pod 3:50 to nebylo, bohužel. Ale i s časem 3:53:17 jsem byla spokojená, vždyť to byl můj první letošní maraton a bůhví, jaký další si letos ještě zaběhnu. Po doběhu mají v Bratislavě jednu specialitku, aby se běžec dostal k šatnám, musí překonat montované strmé schody nahoru a dolů…Už jsem byla u šaten, vyzvedla si svojí tašku, teď ještě do sprchy, převléci se, najíst. Potkala jsem Davida, který mně domluvil zpáteční cestu autem, sice jen do Brna, ale alespoň něco. Trvalo nám to však hodně dlouho než jsme Bratislavu opustili, než jsme se všichni, co jsme měli jet společně, vůbec sešli, pak jsme čekali na autobus (nebo tramvaj už nevím), dlouho to nejelo, pak se ještě jednou přestupovalo a pak bylo teprve parkoviště s autem…Vlak, kterým jsme z Brna odjížděli měl naštěstí zpoždění (myslím, že jel taky přes Bratislavu) a bylo to EC, takže za výhodnou cenu, s Davidem jsem se dost dlouho neviděla, tak jsme si popovídali cestou a další kluk byl spíš terénní cyklista než běžec, takže další téma k hovoru bylo na světě.

Zajímavé je, že od maratonu v Bratislavě mne běhání začalo zase o trošku víc bavit a zdá se, že běžecká krize je alespoň na nějaký čas zažehnána. 

Kontakt

ultra-mapo

potmart@seznam.cz

Vyhledávání

TRANSE GAULE 2010

 

Děkuju za podporu:

mami+tati

Ing.Josef Pavlík

Tomák 1967

Ing.Petr Potužák - projektová kancelář, IČ 61763659, T.G.Masaryka 132, 357 33 Loket

specialista na výrobu a vývoj funkčních sportovních ponožek

http://web.lasting.eu/cs/

 

 

                                                                    

 

 

 Kam se chystám?